Alpen Pokal Day 2

AlpenDay2Druhý den Alpen Pokalu, přinesl lepší počasí než den minulý. O něco málo silnější vítr by měl pomoct na svazích. Až na druhý otočný bod vypadalo vše na pohodu. Dlouho jsem studoval přílet na druhý otočný bod. Vážil jsem různé možnosti. Vážil jsem výhodnost oproti risku. Po dlouhém studování jsem zvolil let na jistotu. Dalo se čekat, že bude hodně karambolů a záseků pokud se zvolí špatná trasa. Nastal ovšem problém. Nevšiml jsem si, že mi naskočila automatická aktualizace a po jejím dokončení to chtělo restart. Samozřejmě jsem dal restart později. Jenže jsem si neuvědomil, že mi tam tabulka bude skákat za letu. Což znamenalo, než ji vykliknu, tak bude letadlo neřiditelné. V horách dost velký problém!
Po vzletu, jako pokaždé jsem letěl na západní svah. Bum a naskočila tabulka s restartem a sakra nějak brzo. Neslo i z menší výšky a za chvíli jsem měl 2200 metrů a do startu jsem se dostal až nad 2400, ale to už dalo práci. Jelikož jsem měl výšky až moc, tak jsem si přelétl na sever, odkud jsem chtěl odstartovat. Chtěl jsem mít na rozjezd více prostoru. Znovu naskočila tabulka s restartem. Tentokrát jsem si hlídal čas. Tabulka naskakuje každých deset minut. No tak to je špatné, pokud se to trefí do špatného momentu, je po mně. Musím to hlídat, abych s tím počítal. Tentokrát jsem se rozhodl startovat dřív a nečekat až všichni odletí.
Start se povedl a hned jsem letěl k menším svahům po startu. Chtěl jsem si, hned na začátku, někde přitočit. Chtěl jsem být na prvním svahu výš a dosáhl tak maximální možné výšky co nejdříve. Proto jsem také letěl pomaleji. Někdo letěl přede mnou a uhnul do závětří vlevo. Naletěl jsem stoupání a hned ho otočil doprava. Byl jsem ve střehu, abych se s někým nestřetl. Povedlo se trochu jsem dotočil, jen pár otoček. Poté letěl na první větší svah. Měl jsem větší výšku než kolega pode mnou. Sbíral jsem výšku jak to šlo a na konci druhého hřebene jsem byl vysoko jak jeho vrchol. Což bylo dobré. Před prolukou, kde nebyl žádný větší svah jsem vážil tři různé možnosti. První byl let jižně s oporou malých svahů, ale zato téměř po celé cestě. Na klíčový úsek bych dolétl bez problémů, ale jak vysoko, to už je otázka. Druhou možností byl přelet přímo rovně, ale bez podpory svahu, to by znamenalo malou výšku na svahu a obtížné sbírání výšky. Toto jsem zavrhl okamžitě. Třetí možností je zálet severně, kde byl vysoká svah mezi a proluky nebyly velké. Rozhodl jsem se pro třetí možnost, která vyhovovala mým taktickým záměrům víc. Cestou jsem sice zaváhal, ale nakonec jsem plán realizoval. Řekl bych, že se to vyplatilo. Bylo tam slušné stoupání. Erik (EP) Volil cestu přímou, měl totiž 3000 metrů!!! výšky. Raczynski (PIT) volil podobnou trasu jako já, jen se dříve odpoutal od svahu. Tabulky s restartem se objevovaly naštěstí ve vhodnou dobu, kdy jsem neměl problém ji odkliknout. Přílet na klíčový nejvyšší hřeben byl sice v dostatečné výšce, ale chtělo to ještě pár desítek metrů. Měl jsem obavu, že mi to přes sedlo nedá a já budu muset oblétat. Svah naštěstí v klíčový okamžik nesl, i když to bylo už na minimálce. Na nejvyšším místě jsem měl 2500 metrů, což bylo podle plánu. K nelibosti PITa, který byl téměř 500 metrů pode mnou. A teď otočit.
Po otočení jsem opět stejnou cestou. Nutné bylo dobrat co nejvíce pro přelet k druhému otočnému bodu. Nic výrazného jsem po celou dobu nenalezl, aby to stálo za to točit. Takže padla první varianta příletu k druhému otočnému bodu, kterou letěl EP. Až na konci hřebene bylo slušné stoupání a tady jsem udělal první chybu. Nevyužil jsem ho! Měl jsem 2500 metrů a myslel jsem si, že to bude stačit. Musel jsem letět nejjistější stopu. Odpoutal jsem se od svahu a letěl mezi kopce. PIT díky dotočení dřív mohl volit přímější stopu a tak mě v klíčovém bodě dolétl i s Jirkou Holubem (JHO), který ten svah a stoupání využil. Měl jsem prohlédnutou nejkratší cestu k otočáku. Využil jsem toho, že PIT i JHO letěli rovně a zatočil jsem doprava přímo k otočáku. No moc to nestoupalo. Začínal jsem být nervózní. Sedlo bylo na hraně a pozorně jsem si ho prohlížel. Začal jsem se klepat, ale vypadalo to dobře pokud svah ponese tak jak doposud. Udělal jsem druhou chybu, když jsem nalétl asi dvoumetrové stoupání, kde jsem mohl traverzem dobrat a měl tak jistotu. Jak jsem se soustředil na to sedlo a kontroloval výšku, jsem zapomněl na restartovací tabulku. Samozřejmě se objevila v naprosto nevhodnou dobu. Navíc jak jsem byl nervózní, zak jsem se nemohl levou rukou na myši trefit na tlačítko a neřízené letadlo se mi stáčelo do svahu. Přesně na druhou stranu než jsem potřeboval. Na poslední chvíli se mi ji podařilo odkliknout. Abych zabránil kolizi, jsem musel prudce doleva a přitáhnout. Tím jsem ztratil rychlost a to už jsem mířil do sedla a navíc ve špatném místě. Bylo zle! Blížila se pádovka a ještě rychleji země pode mnou. Je konec, to nedá. Opadání bylo velké a rychlost jsem neměl. V posledním okamžiku jsem vytáhl kolo a očekával náraz. Naštěstí jsem ho v pravý moment a jen jsem přepadl přes hranu a jel dolů svahem. Klepal jsem se tak, že jsem si spletl tlačítko autopilota se zatažením kola a to hned dvakrát. Podařilo se a hned jsem nalétl silnější stoupání, ale klepavka byla taková, že jsem nemohl ani zatočit. A to už tady byl PIT. Sakra, že mi to stálo za to. Netušil jsem, že dobíral jen kousek od toho, kde jsme se rozdělili. Ani jsem to nedotáčel, měl jsem 2330 metrů a to by mělo dát. Otočil jsem druhý otočný bod.
Letěl jsem připravenou trasou. Teď už by to mělo být dobré. Omyl! Udělal jsem další fatální chybu. Zatočil jsem moc brzo a dostal jsem se kam jsem nechtěl. Následoval zdlouhavý oblet hřebínku. Ani mi to už nemyslelo. Sice jsem chtěl letět hlavním údolím, ale ne tak brzo. Průměrka šla do háje a já se už jen soustředil na dolet. Svahy ovšem moc nenesly, ale držel jsem stále stejnou výšku a čekal na nějaký zved. Až ve druhé třetině třetího úseku jsem mohl trochu dobrat. Před otočením třetího otočného bodu jsem ještě dobral do 1950 metrů, což stačilo na dokluz.
Po otočení jsem se vracel trasou příletu a zahnul do údolí ke Kutzbuhelu. Musel jsem počítat se závětřím těsně před letištěm, ale měl jsem 350 metrů navíc, tak jsem to dotlačil až na cílovou pásku.
Nohy se mě klepaly ještě dlouho po doletu. Každých deset minut jsem oddaloval smrt v podobě restartovací tabulky a jednu smrt jsem přežil. Ještě k hodnocení. Erik byl neskutečně rychlý a nabíral neuvěřitelné výšky. Vůbec nechápu, jak mohl dobrat přímým letem do 3000 metrů. Startoval dřív jak já, tak si to nedokážu vysvětlit jinak než, že měl lepší podmínky. My jsme mohly mít už mraky za hranou, ale ten rozdíl ve stoupání je markantní. Nebo to je opravdu lepším stoupáním LS8 na svahu? První leg jsem letěl pomalu, ale tak jsem to měl naplánováno. Udělal jsem několik závažných chyb, které mě stály hodně minut. Na Erika jsem neměl šanci, ale průměrka o deset km rychlejší mohla být. Dá se říct, že jsem to podcenil. Tam kde jsem to měl urychlit jsem letěl rozvážně a kde jsem měl být opatrný, tam jsem byl zbrklý. Desáté místo je ještě lichotivé k mému výkonu. Tak mám takový pocit, že příště začne foukat. 🙂

Příspěvek byl publikován v rubrice AlpenPokal a jeho autorem je Martin Semrád. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *