Na čtvrtý den jsem se těšil. Měl jsem v plánu letět s nově testovaným polohovacím zařízením. (software FaceTracknoIR s webcamerou Creative) Jeden let jsem v onlinu odletěl, jen bylo potřeba doladit rozsahy pohybů, aby to bylo dokonalé. Vše jsem měl připravené. Stařičký komp běžel už nějakou hodinu, aby se stihl aktualizovat. Asi ve tři čtvrtě na osm spouštím TS a začali se dít věci. No vlastně se nedělo vůbec nic! Komp začal cosi tahat a neúnavně odmítl spolupracovat. Říkám si: „ Je čas, dotahá si co potřebuje a pojede to.“ Koukám se, co že to brzdí za proces. Nic závažného nevidím. Procesor běžel na 50% a v paměti ještě taky byla rezerva. Každopádně FaceTrack se sekl a těžko jsem se připojoval na TS. Aspoň jsem se přihlásit na server a čekal až se komp vzpamatuje. Stále to samé, nemohl jsem ani FaceTrack ukončit. Prostě to nešlo. Neviděl jsem ani co zabírá tolik prostředků, aby se to zasekalo. Konec Join time a mě to vykoplo ze serveru. Byl jsem vzteky bez sebe. Proč vše celou dobu, i v testu, funguje a přijde ostrý start a jde to do háje? Jediné co jsem neměl v testu spuštěné byl TeamSpeak. Už jsem chtěl vše balit, když koukám, že jede server D.

Vypnul jsem TS i když FaceTrack už fungoval. Teď jsem potřeboval co nejrychleji do vzduchu. Jenže na moje klepání nereagoval ani serverlist. Shodil jsem ho a znovu nahodil. No několika minutách se mi podařilo Condora spustit. Rychlé nastavení a skok na letiště. První co zjišťuji je, že opět nefunguje FaceTrack. Hlavu jsem si mohl ukroutit a prostě se to nehnulo. No nic budu to řešit po nastoupání, stejně se mnou nikdo neletí, tak není potřeba se zatím moc rozhlížet. Dostoupal jsem a podíval se na FT. Nechtěl rozpoznat můj obličej, zřejmě už to ksicht zkroucený vzteky. 🙂 Takže ho vypínám a zkouším nové spojení. Nic, na tlačítko „Start“ nereaguje. Takže jsem ho vypnul úplně. Prostě poletím jako dřív s myší na rozhlížení.

Odstartoval jsem napodruhé a letím k prvnímu mraku. Nejde mi XCSoar, nepřipojil se. Chvíli bádám a pak mi to došlo. Když jsem si myslel, že končím, tak jsem vypnul com2tcp. Bezva tak letím i bez externího PDA! První stoupání mi docela vyšlo 2,3 m/s bylo solidní. Pokračuji dál a říkám si, že ten vzduch okolo nějak řve. Zesiloval jsem si zvuk na vário i okolí, jelikož se mi to z neznámých důvodů zeslabilo už před minulým letem. A mozek sepnul znovu. „Ty woe, kolo!!!!“ Výborně letím bez trackiru, PDA, ale zato s kolem. Jsem to ale šikula. 🙂 Tak a teď už to půjde a nebo ne? Pokračuji dál a točím další dvoumetr. Pěkná výška 2500 metrů a volím další strategii. Zamířil jsem mírně vlevo od trasy i když se přímo na trati tvořila chmura. Pokračoval jsem dál a mraky se začaly rozpadat. Ve směru dál se dělal nový mrak, tak lehce změním směr a vynechávám rozpady. Měl jsem už „jen“ 1700, když jsem nalétl stoupání. Bylo trochu hůř ustředitelné a tak jsem se dostal jen pod dva metry v průměru. Asi 15 km před otočkou, jsem potkal krásné stoupání (2,5 m/s) a vytočil si základnu (2480 metrů) a vydal se na otočku. Ještě jsem se podíval za sebe na další vývoj na trati po otočce. Nic optimistického, vše se tam rozpadalo, ale na mé úrovni se dělala chmurka.

Otočil jsem a vyhledal ten nový mrak. Chmura už to nebyla a bylo těžko rozeznat, který to je. Byly dva vedle sebe. Na cestě jsem měl ještě jeden starší, tak ho zkusím. Nejdřív jsem ho nemohl řádně ustředit a když jsem chtěl odejít, tak jsem se chytl. Bylo to sice lehce pod metr, ale pro jistotu dobré. Jde to zatím hladce a žádná krizovka. Rozhodl jsem se vynechat ten původní mrak a letět dál k novému, který do té doby doroste. Těsně než jsem k němu dolétl, tak dospěl. Hup a nic. Jeden kruh v ničem. Poletím dál, tam je taky nový mrak. Za ním nic, čisto a pusto. A jak to tak bývá a co čert nechtěl i tento byl absolutně jalový. Úzký, že se do ani po pěti otočkách nepodařilo nastoupat ani metr. Ba naopak výsledné „stoupání“ -0,26 !!! Ještě jsem měl sice bezpečnou výšku 1800 metrů, ale daleko přede mnou ani jeden mrak. Tak si to tak šinu doprava ke starému mraku. Přede mnou kopce a jediný mrak v dosahu. Samozřejmě se ještě před příletem začal rozpadat. A ejhle dvě chmury nad kopcem. Letím k první. Je to na hraně. Zaseklo, hurá…kopanec zaseklo, ale do mínusu a já se na minimálce řítím proti kopci. Jen tak tak jsem netrefil samostatně stojící strom. Opět zaseklo a zase nic. Zkusím tu druhou, ale ta byla viditelně za hranou. Tak slabá nulka mi nepomůže. Ve třinácti stovkách mi nezbývá než letět po svahu na západ, kde je ještě jeden mrak na konci. Najednou mě to nakoplo a já se modlil, aby mě to zvedlo. Konečně jsem začal stoupat. Sice jsem byl v průměru pod dva metry, ale dostoupal jsem do 2500. Pro klid super. Jen jsem chtěl ještě dostoupat za Nízkými Tatrami, ideálně nad nimi. Mrak tam byl, ale lehce za hranou, tak jsem ho po jedné otočce opustil a letěl dál k dalšímu. Bohužel ani tam jsem se nechytl. Vytočil jsem jen 200 metrů v 1,5 m/s. Na Vysokých Tatrách to může být ovšem klíčové. Přes rovinu nebyl jediný mrak. Mraky byly až lehce bokem od otočného bodu, což byl Baraniec. Tedy dost vysoko. Než jsem stačil zvážit, kam poletím, tak se nad otočným bodem udělaly dvě chmury. Letím k té opticky blíž. Silná, ale úzká. Pokračuji dál po svahu, zatočím, kde jsem předpokládal stoupání ale jen slabý zved. Pokračuji dál po svahu a pak to koplo. S obtížemi jsem se do stoupání vešel, ale podařilo se. Dávalo to přes tři metry integrované, ale utíkalo to a nahoře jsem to sotva udržel v metru. Velká škoda, nepodařilo se mi dostoupat maximum, ale Baraniec jsem měl otočený.

Chybělo mi na dokluz ještě 550 metrů. Po cestě, mírně pod ideální trasou, je mraků dost. Po chvíli to bylo minulostí. Dva rozpady a pak jsem nalétl něco v čisté, ale špatně ustředitelné. Ukrojil jsem jen 200 metrů z pětiset metrového koláče. A hlavně ještě byla v cestě Malá Fatra, která se dala obletět nebo přeletět. Další pokus o finále v metru. Sakra! Dalších sto metrů dole, ale stále málo. Už to vypadalo, že budu Malou Fatru oblétat. Nakonec jsem učinil ještě jeden pokus. Také jen metr. Prostě jdu dál na Malou Fatru. Letím pomaleji a jsem lehce pod hranou, ale mám +200 metrů na MC 1,8. Čekám jen na vhodný moment na přelet. Podařilo se a tak tlačím na poslední otočný bod.

Po otočce jen dokluz na rychlosti, kterou dovolovalo MC:

Nebudu hodnotit problémy. (komp málem letěl z balkónu) Ještě budu muset testovat, čím to bylo způsobeno. Budu se tedy soustředit na samotný let. Školácká chyba při startu, nezatažení podvozku, by se stávat neměla. Bohužel jsem byl v takovém stresu, že se tomu nelze divit. Naštěstí jsem to zjistil včas. Poté vše probíhalo hladce. Relativně silná stoupání a žádný problém. Po polovině trati jsem se hodně zdržel (tam jsem měl průměrku okolo 110 km/h), když tak na to teď koukám. Ztratil jsem tam 5km/h než jsem začal stoupat. Od té doby byly stoupáky na levačku. Krom stoupání ve Vysokých Tatrách jsem nepotkal solidní stoupání a v závěru jsem ještě ztratil při dostoupávání finálky. Počítám více jak 3km/h. Takže, kdyby vše proběhlo standardně, mohl jsem mít průměrku někde okolo 120km/h. Takhle z toho bylo „jen“ 112 a 10. místo ve čtvrtém dni. Vhledem k tomu, že jsem málem vůbec neodletěl jsem nakonec vcelku spokojený.

Gratuluji všem dolétnuvším.  Zdeno zase ne? 🙂