Opět po dlouhé době, kterou jsem vyplnil osobními záležitostmi a velkými změnami ve svém životě , jsem se odhodlal opět vyzkoušet své pilotní umění. Hlavním úkolem bylo odzkoušet internetové připojení a vše nastavit, aby fungovalo vše jak má. V první řadě jsem nastavil XCSoar na Androidu a propojil s Condorem. Po chvilkovém tápání jsem přišel na jádro pudla a první úspěch jsem měl za sebou. Na řadě byl druhý úkol. Vyzkoušet jak na tom bude ping. Ukázalo se, že připojení je dostačující a stabilita se ukáže až za dlouhého letu. Vše nastaveno a odzkoušeno, tak jsem si dal soustředění u kávy.
Nastala hodina „H“ tak jsem hupsnul na první server A. Úplně jsem zapomněl, že létáme na céčku. Nastavil jsem a stáhl trať a další soubory do XCSoar a poté jsem se přesunul na céčko. Čekám si tak na gridu a těsně před tím než na mě přišla řada jsem odzkoušel funkčnost všech pohyblivých částí Ventuse. Jé hele ono to má klapky!? Horší bylo, že jsem neměl směrovku, ani se nehnula. Pedály před tím normálně fungovaly. Svítí kontrolka, připojeny tedy jsou. Čas na další přihlášení ještě byl, tak se jde opravovat. Musel jsem najít funkční USB port, který mi je vezme. No hurá, fungují.
Tak zase čekám na gridu. Kontrola funkcí. V pořádku. Jde se nahoru.
Po vzletu jsem se s malými obtížemi chytl v prvním stoupání a pak jsem přelétal na sever od Martina na Malou Fatru. Najednou tma! Všechny kontrolky na mé X 52ce zhasly. No a koukám, že neřídím a letím proti kopci. Trvalo to asi jen vteřinu nebo dvě nebo tři? Nevím. Kontrolky se rozsvítily a vše fungovalo….až na pedály. Když jsem se snažil zatočit a pomoci si směrovkou, tak nic. Na opětovné přihlášení už čas nebyl. Pral jsem se se řízením. Ne, že by se nedalo letět bez směrovky. Některé modely jsem tak taky létal. Problémem byla strašně rozbitá stoupání. Naprosto nehorázně jsem se pral s řízením a jednou spadl do vývrtky, jelikož jsem nemohl korigovat rychlost směrovko v náklonu. Zuřivě jsem šlapal naprázdno do pedálu, prostě automatické reakce. Musel jsem si vyjasnit, jestli má vůbec cenu letět. Nejsem tady proto, abych vyhrál. Hlavní bylo odzkoušet stabilitu připojení. Jelikož se jednalo pouze o trénink, tak bylo rozhodnutí jasné. Jde se na věc!
Start do úlohy byl hodně vlažný. Startoval jsem ze západního cípu startovního sektoru a úmyslem využít kopců. Před startem jsem nastavil MC na 2,5. To se ukázalo jako naprosto mimo. Hned první stoupák mi dal 1,5 m/s. Ve druhém dvoumetru jsem se poprvé sešel s Pawlem Lisem (PLP). Bez směrovky točit byl boj a to jsem na pedály neustále šlapal. Musel jsem je dát bokem, aby mě to nekonsternovalo. Ač let nebyl dle mých představ, šlo vše v normě. Jenže! To horší mělo teprve přijít. Třetí stoupák v pořadí jsem nemohl ustředit. Dvě a půl minuty jsem se plácal v ničem. Pak jsem se chybně rozhodl. Zatím co PLP letěl na „lajnu“ prvního legu, tak já si vybral mrak vpravo. Dolétl jsem k němu v jedenácti stovkách, ale netrefil jsem ho a musel se vracet. Plácal jsem se v rozbitém, integrovaném metru. Musel jsem, v okolí nebyl žádný dostupný mrak. Dostoupal jsem jen 200 metrů a letěl otočit první otočný bod.
Pod otočákem mi to nedalo nic a začalo být krušno. Letěl jsem nad čáru trati, ale mrak se začal rozpadat. Vlevo byl mrak, ale byl za kopcem, tak jsem mu moc nevěřil. Nic jiného nezbývalo. Byl tam PLP o hodně výše. V půlmetru jsem nastoupal sotva šedesát metrů a rozhodoval se zda to trápení neukončit. Měl jsem už jen 700 metrů, tak jsem se ještě pokusil o jeden mrak. Opět vidím PLP a točí. Snažil jsem se odhadnout, kde to nalétnout. Povedlo se a integrovaných 2,3 také potěšilo a dokonce vydržel hodně dlouho. Dostoupal jsem do 2100 metrů a vydal se do kopců Velké Fatry. Snažil jsem se ještě dobrat, ale jediné dva mraky byly na rozpad. Na hraně Velké Fatry byly dva mraky. Vzal jsem hned první, ale nakonec jsem přelétl k druhému. Připravoval jsem se na přelet na Nízké Tatry. I když jsem měl 2100 metrů, tak by to nestačilo. Hledal jsem tedy další možnost k dostoupání. První možnost jsem minul. Druhý mrak jsem sice trefil, ale dával málo. Musel jsem na hřeben z 1900 metrů. Letěl jsem po hřebeni a neustále vyklesával. Nenarazil jsem na žádné stoupání a když, tak se to nedalo udržet. Zatím co Miomir Ivanovic (MIO) pod kopcem našel 4+, já byl rád za aspoň nějaké stoupání. Říkal jsem si, že musím na něco narazit. No nenarazil! Jediný byl dvoumetr na hraně svahu. Před otočením druhého otočného bodu jsem už nic nenašel. Ani pod ním a 1500 metrů mi moc nadějí do dalšího letu nedávalo.
Za otočkou byl mrak za svahem, ale o kousek dál se dělal další. Ani ten nedal a tak jsem musel v mizerné výšce k nejbližšímu mraku. Zatím co PLP měl 2100 metrů a MIO 1700, tak já 1400. K mraku jsem dorazil v jedenácti stovkách a v ušmudlaných 1,3 jsem dostoupal aspoň do 1800 metrů. Na velké stoupání ve Vysokých Tatrách jsem si musel nechat zajít chuť. Navíc při pohledu na hodiny, které ukazovaly už notně pokročilý čas, jsem už moc možností na dolet neměl. Chybělo mi dostoupat na snížené MC 1,5 asi 1600 výškových metrů. Na trase se vytvořila chmura. Přelétl jsem a nastoupal ještě do 2360 metrů. Letěl jsem na západní hranu Vysokých Tater. A zamířil na předposlední otočný bod. Ještě než jsem otočil, tak jsem si vybral nový mrak na dalším úseku.
Nebyl nijak zázračný, ale umožnil mi nastoupat s rezervou dokluz. MIO odešel dřív z menší výšky a tak letěl pomaleji. No ani já jsem to moc nehnal a raději si vytvořil rezervu na dolet. Pak už jsem jen klouzal. MIO jsem předletěl, ale startoval až po mně, tak byl ve výsledku lepší.
Nato jaké příkoří jsem musel vydržet, jsem byl naprosto spokojený a šťastný z doletu. Byl to boj. Teď budu muset najít, kde je zakopaný pes (nebo spíš kočka na kterou mám podezření). Nevím proč vypadnou. Pokus si ovšem nebudu být moc jistý funkčností, tak budu muset přesunout ovládání směrovky na otočný knipl, jako za starých časů. Auuuu to bude bolet. Snad se mi to podaří do ostrého startu vyřešit. Letu zdar.
PS: Nestačil jsem udělat ani jeden screen.