Do třetího dne jsem vstupoval po rodinných oslavách. Opravdu decentních, takže to výkon nemohlo ovlivnit. I když určitá únava z celodenních příprav, se u mě projevovala. Na samotný task proběhl naprosto v pohodě (hurá). Měl jsem připravenou a krátce testovanou novinku. Trackir. Bohužel jen zapůjčený. Když o tom tak básníte, tak jsem to chtěl taky vyzkoušet. 😀 Trackira mít zatím nebudu, ale budu testovat jiný systém. Prakticky zdarma (software) a trochu málo peněz za novou webcameru, jelikož stávající má FPS foťáku. 😀 O tom až později zřejmě v samostatném článku a testování. Teď již k samotnému letu.

Hned po vzletu se ukázalo, jaké budou podmínky. Opět, sice silné, ale turbulentní a úzké stoupáky. Vejít se do stoupáku byl mazec. Kopalo to a vyhazovalo ven. Podařilo se mi nastoupat startovní výšku a tak jsem se do toho rychle pustil. Prohlédl jsem si situaci za startem a vybral směr startu a první mrak k dostoupání. Start nebyl na maximálce, ale vcelku obstojný. Hned první mrak mě vypekl. Rozpadl se záhy po příletu. Přeskočil jsem o kousek vedle, kde byl Honza Nyč (JN). Bohužel jsem se nechytl v začínajícím rozpadu. Po těchto zkušenostech jsem nevěřil následujícímu, kam nejspíš letěli ostatní. Stočil jsem se vpravo pod hezky vypadající mrak. No aspoň 1,8 m/s. Jenže ostatní hlásili mnohem odlišné hodnoty, samozřejmě vyšší. Trpělivě jsem bojoval s úzkým stoupákem a vytočil si do 2500 metrů. V předu byla ovšem situace docela tristní. Zatím co mi ostatní uletěli, tak já měl před sebou čisto. V dálce jen jeden starší mrak. Byl jsem pod lajnou a zvažoval jsem i takový nesmysl, jako letět na Nízké Tatry. No to určitě ne v těchto podmínkách. Letěl jsem tedy směrem na první otočák a čekal, jak se budou podmínky vyvíjet. Vyvinuly se prachbídně. Dva mraky před otočkou. Vezmu první. Opět boj s větrnými mlýny. Kopalo to. Co jsem nastoupal, jsem následně ztratil. Ve výsledku metrové stoupání. Zabalil jsem soutěžení( ne, že bych měl na to soupeřit s kýmkoliv) a soustředil se na dolet.

Po otočce jsem letěl na Vysoké Tatry a vybíral vhodné místo. Nakonec jsem se rozhodl pro jeden mrak na úpatí. Koukám, někdo se tam dole plahočí. Byl to Jon Holland (123). Byl o několik stovek níž než já. Dostoupal jsem na přelet Tater, ale měl jsem v úmyslu se ještě protáhnout na místo, kde často dotáčím, pokud se letí přes Tatry na sever. Dotočil jsem do 2600 metrů a pode mnou také dotáčel 123. Vydal jsem se do roviny přes Zakopane k Nowemu Targu. Pod nějakým tím mrakem jsem houpnul a ještě před otočením jsem chtěl dobrat. Dávalo to asi 1,9 integrovaných a tak jsem si dostoupal bezpečnou výšku a mazal otočit.

Po otočení jsem si vybral další místo k dotočení. Na levém křídle je mrak a pod ním Holland a je výš jak já. K sakru jak se sem dostal, byl pode mnou a za mnou. Další frustrace nastala když jsem otočil vybraný mrak a byla tam už jen mýdlo. 123 to valil přede mě. A já vzhlížel do dálky. Prognóza byla špatná. Piloti vpředu hlásili rozpady a nic nového. A už jsem to viděl i já. Jediný mrak se začal rozpadat. A co teď. Zvažoval jsem nouzovku. Vlevo mraky, vpravo mraky na trase čisto a prázdno. Výška se pomalu vytrácela. V šestnácti stovkách už nastal čas na rozhodnutí. Lehce jsem se stočil vpravo, pro případ kdyby naskočilo něco na trase, ale zároveň abych měl blíž ke kopci, kde byly mraky. Na trase nic nenaskočilo a tak jsem musel ještě více vpravo na svah. Byl tam už Luboš Faitz (LFM), kterého jsem zahlédl u rozpadu předtím. Dolétl jsem pod něj ve třinácti stovkách a začal stoupat. V šestnácti stovkách stoupání končilo. Co teď. Registroval jsem nový mrak na vrcholu kopce. Letěl jsem tedy zpět po svahu a čekal nakopnutí. Byl tam jen necelý metr, to nemělo budoucnost. Koukám po trase jsou dva nové mraky a až teď(ještě za letu) si uvědomuji, že jsem koutkem oka zahlédl mrak vedle toho co jsem točil. Jak jsem ho mohl opomenout?! Letím pod první a bojuji s turbulencí. Jen 1,2 a neustálé ustřeďování a na přelet k dalšímu mraku jsem neměl odvahu ani sílu. Tak jsem trpělivě točil a točil a ustřeďoval a točil až do dvou tisíc dvě stě metrů. Vydal jsem se dál, ale nevěděl jsem kudy dál. Opět čisto. Vzal jsem to prostě rovně. Opět jsem se musel rozhodnout. Doprava pod nižší mrak nebo doleva pod vyšší, ale starší. Rozhodnutí bylo doleva, jelikož tam bylo mraků víc. K doletu chybělo ještě necelých 1000 metrů výšky. Zpočátku jsem se do stoupání nemohl vejít a když jsem se rozhodl odejít dál, tak mě to začalo brát. Vytrval jsem do 2300. Před otočením jsem opět viděl 123 a Erwina deBruina (EDB), který mě míjel v předchozím stoupání. Samozřejmě se jejich mrak rozpadal a jak se ukázalo, tak ten můj také. Pokračoval jsem tedy otočit. Ti dva byli výš jak já.

Po otočce jsem si chtěl dotočit finálku a tak jsem pečlivě vybíral. První mrak metr. Málo! Letím dál a vidím opět 123 a EDB. Tak tam letím. Krásných 2,7 m/s a pohodově dotočený dokluz. Už jsem oddychoval po dlouhé a těžké šichtě. Zpytoval jsem svědomí. Poslední otočák byl jen formalitou a jsem doma.

Výsledek mi byl jasný už po prvním legu, průměrka byla opravdu žalostná. Jen při velké klice by se to dalo dohnat. Tu jsem samozřejmě neměl. Normálně bych byl spokojený s doletem, což samozřejmě musím být. Jenže jsem rozčarovaný z výsledků s klesající tendencí. Vývoj by měl být opačný. Toto počasí je o náhodě a o umění to utočit a na to zřejmě po dlouhé přestávce ještě nemám. Chybí mi pohoda, klid, správné rozhodování a hlavně vylétanost. Jelikož se tomu nemohu věnovat více než jednou do týdne, pak musím být trpělivý a musím sbírat a analyzovat co nejvíce momentů z těchto těžkých letů.