Druhý den nám přinesl AAT task. Ten jsem neletěl opravdu hodně dlouho (ne že bych létal často). Opět jsem musel letět v týdnu, tentokrát ve středu. Příprava a taktika byla nastavena. Měl jsem v úmyslu co nejméně letět proti větru a protáhnout se na konec druhého sektoru po větru. Po vzletu se zdála stoupání nezdála dost silná, bylo to turbulentní (překvápko, když to bylo napsané v počasí!). Dal jsem dvě stoupání před vzletem a nastavil MC 2,5(pro začátek). Tentokrát jsem si dal pozor na start, včas jsem si vyklesal.

Start vyšel dobře, jen na menší rychlosti než jsem chtěl. První stoupání jsem chtěl vzít včas, abych nedopadl jak při prvním dni. První stoupání bylo jen okolo 2,3 m/s a nedalo se to řádně ustředit(to je už pravidlo, začátky mi nevycházejí). Přelétl jsem o kousek dál. 2,5 nebyl zase tak velký rozdíl. Tímhle stylem budu muset ubrat na MC. Pokus o třetí stoupání dopadl ještě hůř. Půlmetr z ustředění a prchal jsem dál. Pohled na průměrku mě uklidnil (je zase po závodech). Následující mrak byl štědřejší, 2,8 m/s i přes špatné ustředění. Jakoby se to začalo obracet? Začal jsem propočítávat, kdy to otočit k dalšímu sektoru. Následující třímetr jsem točil již v sektoru. Rozumné by bylo otočit někde u Jihlavy (vzhledem k žalostné průměrce). U jihlavského letiště byl pěkný mrak. Zamířil jsem k němu a zkontroloval čas. Po dotočení to otočím k druhému sektoru. Mrak dával přes tři metry. Na PDA jsem odklikl na další rameno.

Vytočil jsem do 2300 metrů a valil k druhému sektoru. Následné stoupání, už za jihlavským sektorem, bylo o něco slabší (2,7 m/s). Jenže jsem začal tušit průšvih. Otočil jsem to asi moc brzo. Vypadalo to, že jsem rychlejší než jsem čekal (po větru to svištělo). Průměrka se pěkně vylepšovala. Následné plánované stoupání jsem bral v 1500 metrech a dostal jsem nejsilnější stoupání dne (3,7 m/s). Což mě dost urychlilo. No je to problém. Stále jsem rychlejší o devět minut (tedy pod dvě hodiny). Protahoval jsem se na východní konec sektoru. U České Třebové jsem nalétl stoupání 3,2. Bylo to na hraně sektoru, takže naprosto ideální. Koukl jsem na DDH, bude něco chybět takže budu muset brát ještě jedno stoupání, čas by tedy mohl vyjít. Z výšky 2260 metrů jsem se vydal směr poslední otočák.

Poslední rameno se ukázalo poněkud pochybné. Chybělo mi něco přes 500 metrů na dokluz. Protáhnout se mi pod prvním mrakem nepodařilo, ani to neťuklo. Stočil jsem se doprava ke staršímu mraku (nikde nic nového nebylo). Udělal jsem pět kroužků a mrak se rozpadl. Stále chybělo 300 metrů. To prostě nenakloužu ani při větším zpomalení. Když se mi před nosem rozpal i poslední mrak, to jsem měl již jen 1200 metrů, tak začalo být krušno. Mířil jsem do modré díry. Vlevo i v pravo od kurzu mraky byly. Z téhle výšky bych se k nim dostal už hodně nízko. Spoléhal jsem na to, že se v díře něco utvoří. Neutvořilo! Udělal jsem ještě jeden zoufalý pokus u svahu a starým mrakem. No upřímně jsem věděl, že už z necelých 700 metrů mě nevezme. Nic jiného nezbývalo. Díval jsem se směrem k otočnému bodu. Přistání tam by bylo problematické. Stočil jsem se vpravo za svah a ještě tajně doufal, že snad na něm něco ťukne. Kdepak, neťuklo! Sedl jsem pro jistotu na břicho.

Ještě pár minut jsem seděl a nevěřícně zíral na kuřimský komín. Je to další zklamání. Přemítal jsem, jestli nebylo lepší si kilometry zaletět do oblasti mraků hned po otočení v sektoru. Je to sice prd platné, ale je to zkušenost a je potřeba identifikovat chyby. Ty časy, kdy jsem měl nalétáno spoustu hodin při trénincích a pravidelného létání, jsou pryč. Prostě létat tak, jako když jsem byl na špici se nedá. Chybí jistota a vylétanost. Mojí doménou bylo pravidelně dolétávat. Musím se smířit s faktem, že to tak jednoduché nebude. Tak jsem si říkal, jestli nebude lepší dělat něco činorodějšího. Pravdou je, že mi to hodně elánu vzalo. No co, tak jsem zase po letech zelenáč a učím se to. Výsledky zase přijdou, ovšem jen když vydržím. A JÁ VYDRŽÍM!